Postřehy a dojmy z Náhorního Karabachu (II. díl)

Náhorní Karabach má v současnosti přibližně 145 000 obyvatel, přičemž drtivá většina z nich jsou arménské národnosti. Nám se podařilo projet zemi od západu na východ až po „hranici“ s Azerbajdžánem. Cestovali jsme dvěma způsoby, a to maršrutkou a stopem. Úplně první rozdíl oproti samotné Arménii, kterého jsme si všimli, byl ten, že všude jsme viděli velké množství vojáků. Potkávali jsme je často a všude, za chvíli jsme to už ale skoro nevnímali.

Nejdříve nás maršrutka dovezla do hlavního města, Stepanakertu (Stěpanakertu), kde žije většina obyvatel. My jsme ale jeho prohlídkou strávili jen pár hodin, táhlo nás to dál. Ze Stepanakertu mne asi nejvíce utkvěl dřevěný symbol Náhorního Karabachu na návrší za městem.

Mnohem více dojmů ve mně ale zanechalo nedaleké město Shusi (Šuši), kde byly v době naší návštěvy stále velice silně patrné následky válečného konfliktu. Ulice bez opravené infrastruktury plné dětí, které nás na každém kroku obklopily, dosud jasně patrné stopy střelby na panelácích, spousta domů vyhořelých a opuštěných. Dominantou města je z bělostného vápence postavená katedrála Krista Spasitele, v době naší návštěvy se v ní zrovna odehrála svatba. Všichni svatebčané se s námi ochotně dávali do řeči a fotili se.

Zde to bylo také poprvé a naposledy, kdy jsme měli dopředu domluvené ubytování. Místní lidé byli totiž nesmírně pohostinní a v celém Karabachu nás zvali k nim domů, až nám to bylo „hloupé“ a několikrát jsme dobrovolně spali venku. Věděli jsme, že většina z nich je hodně chudých a nechtěli jsme je příliš zatěžovat, kolikrát totiž jen kvůli nám podřízli kuře, které běhalo po dvorku jen proto, aby nás mohli pohostit.

Ze Šuši jsme stopovali dále na východ, vzal nás řidič, který jel zrovna navštívit své příbuzné do vesničky Chachmach. Tam se na nás seběhla podívat skutečně celá vesnice. Nechybělo všudypřítomné pohoštění silnou kávou, sladkými bonbóny a domácí pálenkou. Nemohli jsme odjet, dokud se nedovařili golubce (zelné listy plněné mletým masem), které jsme museli povinně ochutnat.

Částečně maršrutou i stopem jsme vyrazili ještě pořád dál na východ. Chtěli jsme vidět údajně až 2 000 let starý platan, o kterém se píše v Lonely Planet. Cesta z blízké vesnice do kopce byla v horkém počasí a otevřené krajině náročná. O to více jsme si vychutnali, když jsme dosáhli cíle. Strom byl opravdu prastarý s obrovskou dutinou uvnitř, všude na něm pověšeny barevné kapesníčky. Dojem nám kazil jediný fakt. Každou chvíli totiž na to až mystické místo přijel drahý terénní vůz, odkud za zvuků elektronické hudby linoucí se z reproduktorů vystoupila íránská rodina, rodiče postavili dětičky ke stromu, vyfotili si je a rychle zase odjeli. Toto se během hodiny opakoval asi třikrát. Holt každý cestuje a turistiku si užívá jinak.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Hyacinthe