Postřehy a dojmy z Náhorního Karabachu
(III. díl)
Podle mapy jsme měli být už dávno na ázerbájdžánském území (i když také Náhorní Karabach patří oficiálně Azerbajdžánu), ale nic tomu nenasvědčovalo. Rozhodli jsme se tedy zkusit stopovat ještě dále na východ. Zastavila nám skupina geodetů s tím, že jedou vyměřovat současnou verzi hranice. Tím se leccos vysvětlilo.
A tak jsme se dostali až do starobylého kláštera Amarasu, který má mít počátky již v těžko uvěřitelném 4. století n. l. Ujal se nás zde jeho správce a dovolil nám i přespat. Noc jsme strávili v areálu kláštera venku pod širým nebem, poslouchali vytí vlků a pozorovali světýlka letadel, která hlídali hranici před případným napadením.
Na zpáteční cestě jsme se stavili ve vesnici Azokh, u níž je jeskynní komplex s archeologickými nálezy ze starší doby kamenné. Vesnice byla v době naší návštěvy bez elektrifikace a člověk jako by se rázem přenesl do minulosti. I zde jsme potkali několik moc milých lidí. Mnozí nám (jako všude jinde) ukazovali svá válečná zranění.
Pak už jsme se rozhodli přesunout zpět k hranicím s Arménií. Při stopování nám zastavil starší učitel, od kterého jsme se nechali přemluvit, že nás vezme na návštěvu domů do vesničky ležící asi 3 000 m nad mořem. Před cestou se mohutně posilnil silnou domácí pálenkou a mohlo se vyrazit. V životě jsem pravděpodobně nezažila větší strach. Jeli jsme noční tmou s podnapilým řidičem po rozbité silničce vedoucí při okraji srázu. Jednou jsme z útesu málem sjeli, to když nám do cesty vběhl vlk. Celé toto adrenalinové dobrodružství trvalo nekonečné čtyři hodiny, než jsme dojeli na místo. Protože v domě nebylo mnoho místa a všichni spali dohromady v jedné ložnici, uložili mne do jedné postele s babičkou.
Ve vesnici jsme nakonec strávili několik dní, a to hlavně z důvodu, že hostitelovi se nás nechtělo odvážet zpět (rád si povídal) a nikdo jiný tu auto neměl. Přesto tohoto neplánovaného zdržení nelituji. Krajina zde byla nádherná, život drsný a chudý, ale přesto měl něco do sebe, neřešili se tu žádné zbytečnosti.
Toto kouzelné místo bylo pomyslnou tečkou našeho cestování po Náhorním Karabachu, zbývající čas už jsme strávili zpět v Arménii. Přesto se návštěva „Černé zahrady“, jak se Karabachu také říká, stala jedním z mých nejintenzivnějších cestovatelských zážitků.
Autor: Hyacinthe